Psychosomatika podle Chytré Horákyně

Recenze knihy Jana Vojáčka Umění být zdráv, CPres Brno 2020

Napsal Mudr. Vladislav Chvála(více info o autorovi zde)

Ani nahá ani oblečená, ani pěšky ani jízdmo, měla se dostavit jistá Horákyně, zvaná Chytrá, aby
získala ruku královu. Víme, že záludný úkol splnila, a založila tím precedens, který žije dodnes. Jan
Vojáček, autor knihy Umění být zdráv, jako by se v této taktice shlédl: propaguje psychosomatiku, ale
distancuje se od ní, podle všeho mluví s pacienty, ale nedělá psychoterapii, vystudoval všeobecnou
medicínu, ale nazývá svou činnost funkční medicínou. Ta je podle toho, co o ní píše, navíc totožná
s psychosomatickou medicínou, kterou více než 40 let prosazujeme v českém zdravotnictví, pravda,
teprve posledních 8 let úspěšně. I my se odvoláváme na trojjedinou realitu člověka, bio-psycho-
sociální přístup ke zdraví a nemoci s respektem ke spiritualitě (Vojáček místo toho na tělo, mysl a
duši, s respektem k převtělování). Naše pojetí medicíny laskavé k lidem bylo mnohem více ovlivněno
teorií a praxí psychoterapie s vědomím toho, že psychosociální stres je nejdůležitější ze všech
stresujících vlivů, a že radit se v této oblasti dá jen velmi omezeně. „Funkční medicína“ jak ji
prezentuje Vojáček, se od psychoterapie distancuje, respektuje ji, ale svou práci staví na přístrojovém
vyšetřování (zvláště na citlivých testech, protože „v normálních testech se změny neukáží, ale v těch
citlivých ano“), a na poradách o jídle a životním stylu.
A já teď abych se zachoval také podle Chytré Horákyně, když chci knihu pochválit (lidé ji hodně čtou a
dozvídají se, že se o zdraví musí pečovat, což je jistě užitečné), ale současně chci upozornit na její
limity. K čemu jinému by měla recenze sloužit, že?
Na celostním přístupu ke zdraví a nemoci není nic exotického. Odpovídá dokonce pojetí medicíny dle
Světové zdravotnické organizace (WHO), která bio-psycho-sociální přístup ke zdraví a nemoci ukotvila
ve svých základních dokumentech v době, kdy ještě autor nebyl na světě. (Kdybych chtěl autora
ironicky napodobit, pak tedy řeknu, že „jeho duše si v té době teprve vybírala vhodné tělo, a váhala,
zda bude brankářem, nebo lékařem“.) Autor svou víru v převtělování netají. Možná je to už přijatelný
postoj i ve vědě, když lékaři vysvětlují rodičům transsexuálních dětí, že se „narodili do špatného těla“.
Možná je jakousi jeho „obchodní značkou“, nebo snad i příznakem kamarádství s Jardou Duškem. Na
rozdíl od tohoto herce a samozvaného guru Čtyř dohod a propagátora návratu k přírodě, nachází
Vojáček v mnoha tématech uměřenou střední cestu při propagaci zdravého životního stylu. Přeci jen
v něm zůstává kus lékařské tradice a rozhodně nechce svým pacientům škodit. Vojáček například
nepropaguje, že jíst se nemusí, stačí se živit pránou (co jsme se s tímhle úletem Jardy Duška u
anorektiček natrápili!). S postojem k očkování už to tak jednoduché nemá, stojí spíše na straně
opatrných matek. Nechce škodit, ale nechce ani, aby škodila celá ta velká medicína, které zasvětila
svůj život většina jeho příbuzných. A to je věc nadmíru vážná. Je možné dnes ještě tvrdit o medicíně,
že především neškodí? Třeba o možnostech reprodukční medicíny, která se vůbec nezabývá etickými
důsledky svých experimentů s lidskými plody? O plastické chirurgii? Nebo o transplantační chirurgii,
která vytvořila obchod s lidskými orgány v takových státech jako je Čína? A co udržování života za
každou cenu často bez ohledu na jeho kvalitu?
Nejspíš proto odchází někteří lékaři po svém studiu medicíny mimo zdravotnictví. Vojáček našel
řešení tohoto dilematu v konceptu „funkční medicíny“, díky kterému se v USA psychosomatická
medicína vyhnaná dveřmi vrátila oknem, jen změnou názvu. Stejně tak mohla být fyziologickou
medicínou, přirozenou medicínou, humánní medicínou a podobně. Část, která si více všímala
sociálních vlivů se proměnila do behaviorální medicíny v době, kdy nejen u nás, ale i v USA byl pojem
psychosomatika na čas pro akademické kruhy nepřijatelný. Tzv. funkční medicína absorbovala
v duchu multikulturalizmu západní i východní způsoby léčby tak, aby měla co nejpestřejší možnosti

ovlivnit život pacienta k jeho prospěchu. Často ještě v době, než vypukne nemoc, kterou by pak
západní medicína za nemoc uznala a léčila. A podle všeho tato verze psychosomatiky nechala
psychologii a psychoterapii stranou a jen na ni odkazuje. Ano, „tyhle věci ať s vámi řeší
psychosomatici a psychoterapeuti“. Lékař funkční medicíny se soustředí na vegetativní nervový
systém, na výživu, mikrobiom, a tedy na zdravý životní styl. A navíc nepřestává varovat před
nadměrným stresem. Tím se de facto pasovala do pozice hygieny a výuky ke zdravému životnímu
stylu jako prevence chorob. A proti tomu nemůžeme mít žádné námitky.
Přesvědčovat lidi, aby chodili včas spát, aby jedli zdravé potraviny a byli střídmí v pití, aby sportovali,
nepřepínali se a stranili stresu, je správná cesta ke zdraví. Problém je, že psychosociální zdroje napětí,
a tedy i chorob, zůstaly podle všeho za dveřmi funkční medicíny. Ne že by o nich nevěděli, když jak
říká Vojáček, viděl časové osy tisíců pacientů, ale nemají žádný nástroj, jak s nimi zacházet. Ten by
totiž našli v psychoterapii a rodinné terapii, ale tu by museli vystudovat. Dietou problém s tchýní
vyřešíš jen někdy. Když není možné účinně ovlivňovat sociální systémy, když je těžké jim rozumět,
nezbývá než sahat k záhadným vysvětlením. Bruce Lipton, který Vojáčkovi učaroval, je sympatický a
jeho kniha Biologie víry podnětná. Ale s vysvětlováním záhad naší mysli pomocí relativistických jevů
kvantové fyziky, jakkoli je to lákavé, bychom neměli spěchat. Je třeba se ptát fyziků, za jakých
okolností takové jevy v experimentech pozorují a zda jsou slučitelné s živými systémy (viz např.
Fikáček v monografii Psychosomatika 2020, vyd. Palestra). Ponechat si kritické myšlení by neměl být
zas takový luxus.
Nejde mi do hlavy, jak lze tzv. funkční medicínu udržet oddělenou od psychosomatické medicíny.
Pokud ji chce autor charakterizovat, pak říká, že „jejím základem je dostatek času na konkrétního
člověka,… kde lékaře navíc zajímá také přesah do psyché a duchovní oblasti. Proto zjišťuje, jaký má
člověk smysl života, jaký je jeho vztah ke světu, k sobě a k blízkým lidem“, což klasičtí lékaři podle
autora „považují za sféru pro pánbíčkáře a esoteriky.“ Když přišel na tohle, jak to že si nevšiml, že
právě pojmenoval obsah psychosomatické medicíny a psychoterapie? Tu nemusel jet studovat za
moře, měl ji tady za humny. Místo toho se raději od tohoto legitimního zdroje distancuje např. na
str.197: „Nejsem psycholog ani psychosomatik.“ To je jistě legitimní, ale proč pak ve veřejném
prostoru za psychosomatiku mluví? Dokonce o ní přednáší na LF UP v Olomouci. Ano, tam, kde mu
v době studií nic o psychosomatice neřekli. Kolik času a energie mu mohli ušetřit! Je pravda, že by
musel nejprve atestovat, třeba všeobecné lékařství, když se mu chirurgické obory nezdály, a pak se
vzdělávat v psychosomatice. Možná by dospěl i k absolvování psychoterapeutického výcviku, kde by
asi jeho ego dostalo víc zabrat než v týdenním pobytu ve tmě. Na mnoha místech se autor staví
kriticky k egu a k rozumu, které „brání uplatnění ctností srdce“. Mluví o tom dobře, to je pravda.
Vypadá to rozumně. Ale ego je velmi záludný rádce. Umí nám také namluvit, že už nám nevládne a že
všechno, co děláme, je z čisté lásky k lidem. No, uvidíme.
V roce, kdy nastupoval Vojáček na pracoviště věnujícímu se psychosomatickým pacientům, do Endaly
v r. 2013, byla psychosomatická medicína zakotvena také v naší legislativě jako nástavbová atestace
pro lékaře většiny klinických oborů. Pro Vojáčka už nejspíš pozdě. Navíc vzdělávání se těžce rodí bez
podpory akademické obce doslova z potřeby praxe. Ze stejné potřeby, kterou měl mladý úspěšný
medik a brankář: pracovat v takové medicíně, která by neškodila, která by sloužila člověku a ne
korporacím, které si udělaly ze zdravotnictví zlatý důl. Bylo to nejspíš pozdě na Honzu Hnízdila, bylo
to pozdě na Jamilu Klímovou, pozdě asi i na Helenu Máslovou. Ti všichni chtěli pracovat jinak, než by
jim zdravotnický systém umožňoval. Nebo jsou to ze zásady solitéři? Psychosomatická medicína stále
ještě nemá vysoce postavené akademické pracovníky, a proto nelze očekávat v brzké době zisk
docentury a profesury, tedy žádoucí kariéru mladého muže. Ambiciózní jedinci se mohou pokusit
ještě o jiný druh kariéry: být rebelem. Vždyť pokud nazvu to, co dělám jinak, která autorita mi do

toho může mluvit? Když to takhle půjde dál, budeme tady mít za pár let nejen funkční medicínu, ale
třeba i fyziologickou, komplementární, alternativní, přirozenou, humánní, psychoterapeutickou,
mluvící (sprechende), psychoneuroendokrinologickou medicínu a já nevím, jak všelijak je ještě
nazveme. Hotová Babylónská věž: každá skupina mluví svým jazykem o tomtéž. A každý ten malý
hlouček dobrých lidí bude bojovat za svou vizi, za rozšíření, školení, petrifikaci, uzákonění, domy
zdraví a ozdravovny… psi budou štěkat, ale karavana medicíny bude kráčet dál, dokud nedojdou
peníze. I Vojáček to ví a také on volá po jediné tolerantní medicíně. Říká: „Medicína je jen dobrá nebo
špatná“. Ale věc je už příliš složitá, než by se to dalo zřídit jen tak proklamací. Když plánuje Vojáček
domy zdraví a ozdravovny, jak to že si nevšiml, že tady už dávno je celá soustava lázní, stojící blízko
přírodních zdrojů?
Slíbil jsem pochvalu, a místo toho se tady pitvám v podružnostech. Vojáčkova kniha se výborně
prodává. Vojáček se stal viditelným propagátorem psychosomatiky, od které se v knize formálně
distancuje. Ale upozorňovat na nezdravý životní styl, na špatnou stravu, málo pohybu, digitální
závislost a komplikované vztahy, vysoké životní tempo a propadnutí chamtivosti, tedy hlavní zdroje
nadměrného stresu je jistě správné. Rozhodně si mě získal svým odvážným postojem, že „nemoci
neexistují. Vše je jen biologický projev na základě stavu vnitřního prostředí a nastavení regulace a
komunikace uvnitř organizmu.“ Tedy postoj, který jsme formulovali s Trapkovou už ve své první knize
Rodinná terapie psychosomatických poruch v r. 2004. Jen jsme nezůstali u onoho upozornění, že
pacient žije v problematických vztazích. Ale šli jsme dál, a porozuměli jsme tomu, že organizmem je
rodina, a ne jedinec sám. Nemuseli jsme pak na mnoho otázek odpovídat běžnými klišé o tom, že
stres je škodlivý, ale rovnou jít k jádru věci. Ani bych to neměl autorovi za zlé, že o tom nic neví. Je
dítětem své doby, generace, která žije tak, jako by svět začal existovat teprve s jejich narozením. Před
tím nebylo nic. Nikdo se tady o nic nestaral, žádná zkušenost předků, žádné pokračování, žádné
přebírání štafety. Všechno já sám. Je to škoda. Protože pokud se má medicína, ten kolos na hliněných
nohou, proměnit, bude nás to stát ještě mnoho sil. A těmi nelze plýtvat.


Vladislav Chvála Kryštofovo Údolí 19.5.2021

Kde nás najdete

Pražská 14

Liberec 1

460 01

 

 

 

 


 

 

Otevírací doba

OBVYKLÁ OTEVÍRACÍ DOBA

Po–Pá: 900–1800

So: 900–1800

Ne: 1400–1800

VÝDEJNA VSTUPENEK

JE O VÍKENDU UZAVŘENA!

 

Kontaktujte nás

Knihkupectví 

Tel: +420 485 105 243 

Email: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Antikvariát

Tel: +420 485 105 755

Email: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

 


Jeden dům, deset zákoutí, desetitisíce knih. . .