Pavel Novotný: Knihkupectví

kterým v pravou chvíli

hodil lano pan Fryč.

 

Prostě jsem šel jednou

po šichtě městem

do jeho knikupectví,

potkal jsem ho u vchodu

a hned mu povídám:

 

pane Fryči,

vy mě ale musíte zachránit,

dělám v továrně, dědek mě tam nacpal,

řikají mi, že poletím vzhůru jak raketa,

ale já vim, že to se mnou jde jenom dolů,

já to cejtim, že patřim sem k vám,

vy přece znáte moji mámu,

jak se sem občas dobelhá o berlích,

jak šmejdí po knihách a s každým si povídá

tak to jsem já, ten syn od ní...

 

a pan Fryč hnedka pochopil,

pích do mě ukazovákem,

prohmátl mi pařátou biceps,

a prej ať chvilku počkám,

odběhl, vrátil se hned,

že od prvního prosince,

že mě bere.

 

Dědkovi jsem neřekl nic.

Dělal jsem, že jsem v tý továrně dál,

přitom jsem ale už postával

v podloubí ve stánku, nebo

v knihkupectví v Pražské ulici,

občas i v malé pobočce na Fügnerce,

kde se prodávaly staré přebytky,

průběžně jsem si četl, pozoroval lidi,

tahal jsem banánovky s knížkama

nahoru do skladu na půdu

a z půdy zas jiné dolů,

nejradši jsem prodával

za pultem s holkama,

povídali jsme si o všem,

odhadovali jsme lidi podle vzhledu,

uzavírali jsme sázky,

jakou knížku si kdo koupí,

a ty holky byly jedna krásnější,

a potrhlejší než druhá,

hrozně rád jsem měl třeba

tu drobounkou chytrou Mirku,

kterou jsem oslovoval Myrno,

ona mi zase říkala Ignácie,

to byla naše tajná řeč,

Myrna měla spoustu nápadů,

jak nám to za tím pultem ozvláštnit,

třeba nechala zrát hrnek s čajem

den, dva, tři – třetí den prohlásila,

že ten čaj nám zraje jako víno,

až ten čaj byl už úplně plesnivej

a Myrna prohlásila,

že ten nápoj postoupil

na práh vyšší existence.

 

Měli jsme tam i dlouhovlasou

krásnou Markétku,

která se hrozně ráda převlékala

za Boženu Němcovou,

pak tam byla obrýlená Lenka

která mi neustále

mávala před očima Zaslepením,

že to je naprosto zásadní četba,

a hned mi taky důrazně doporučovala

Pochodeň v uchu a Zachráněný jazyk,

 

a pak ta vysoká havraní kráska Ivuš,

s níž jsem chodíval pít víno na přehradu,

opíjel jsem se s ní levným neuburským,

sedali jsme spolu v noci na lavičce,

ale já se nikdy o nic nepokusil,

protože ta havraní Ivuš

byla prostě tak krásná,

až jsem se jí bál,

říkal jsem jí, že bych se

nikdy o nic nepokusil,

a ona se smála a říkala,

ale prosimtě,

dyť ty seš stejně

jedna taková z nás

a my tě máme rády!

 

Ale stejně,

když ta spanilá Ivuš

když zaklonila hlavu

přes okraj lavičky,

když spustila vlasy dolů,

hladil jsem ji prstem

po krku, po ramenou,

a ona se nechala a usmívala se,

když jsem jí přejížděl prstem

po rtech a pak zase po krku,

občas jsem na ni prskl víno,

nejradši do jamky klíční kosti

a když jsme se úplně opili,

pochodovali jsme spolu

kolem přehrady, navlečeni

v jednom společném svetru,

až padli jsme do listí

a v tom svetru

rázem společně usnuli,

ráno jsme se oprášili,

šli prodávat knížky,

tahat banánovky s knížkama,

takhle jsme se měli furt

a nebralo to konce.

 

Dědkovi jsem dál a dál vykládal,

jak programuju roboty,

jak cvičim s hradlovejma obvodama

a že intenzivní firemní školení mě vyškolilo

a jak se to celé vyplatilo,

že teďka dozajista stoupnu v ceně,

že ten kariérní růst

na sebe nenechá dlouho čekat,

a dědek mlčky přežvykoval

jako by něco tušil,

 

a já v duchu už zase

šmejdil očima po regálech

a hledal nové a nové objevy,

takhle jsem jednou vyhmátl

Homo Faber, přes noc to shltl

a do krámu se pak ráno vrátil

s úplně jiným pohledem,

hnedka jsem to nutil Myrně,

která mi obratem vnucovala

něco dalšího, zrovna dočteného,

pídil jsem se ale už po Stillerovi

a Mé jméno budiž Gantenbein,

žasl jsem nad Člověkem, co se

objevuje v Holocénu

a tak dál...

 

Svou máti jsem pilně

zásoboval knížkama,

protože už sama do města

pořádně nedolezla,

a pan Fryč chodil po knihkupectví

v montérkách, se štaflema a špachtlí,

pořád zalátával nějaké praskliny ve zdech

a co chvíli, celý umazaný od barev a sádry,

přitočil se k nějakému zákazníkovi

a provedl nečekaný výpad,

protože on výpady miloval,

například intelektuály ve vlajících kabátech

oslovoval přískokem mistře,

vehementně jim nutil Shakespeara v kůži,

navoněným paním zase jemně ševelil

milostivá, je-libo Henryho Millera,

Bukowského nebo snad Célina?

plížil se k nim potměšile,

upatlanou špachtlí máchal

nebezpečně blízko,

paní se odtahovaly,

mnohdy volaly o pomoc,

ale my je uklidňovali,

že tohle je náš pan majitel

a ať se nebojej

a daj si poradit.

 

Anebo jak pan Fryč vždycky

popadl občasného zloděje

do těch svých silných pracek

pěkně za flígr, až ten člověk

rukama nohama třepotal,

až vyletěl obloukem ven

do pěší zóny Pražské ulice,

anebo třeba,

jakmile udeřil Advent

a lidé proudili v davech,

častoval pan Fryč

vybrané zákazníky přáním

ať vám světlo nazaretské svítí až za hrob!

klaněl se přitom zhluboka,

kynul jim obřadně špachtlí či kladivem

a k tomu často přidával pološeptem

ty čuráku svazácká anebo

ty stará píčo...

 

A lidi, přes všechna ta traumata,

stále chodili do toho magického krámu,

museli se vracet znovu a znovu,

někdy se dokonce stávalo,

že jsme ty knížky prodávali úplně

jak salám nebo sejra,

lidé se mačkali u pultu,

nosili si to pak v papíru domů.

 

A můj dědek,

tam dole pod kopcem

ten pořád nevěděl, že

dávno už žiju mezi svejma,

všichni kolem už to věděli

a jen přihlíželi a trnuli,

co mu to pořád vykládám,

 

ze strachu z dědka

i ze strachu o dědka

lhal jsem mu pustě

nad výpečkama.

 

Až jednou

mě takhle v krámě

zavolali k telefonu

a ve sluchátku

hlas mé babičky,

že prej dědek

je mrtvej.

 

Položil jsem sluchátko,

nadechl se zhluboka,

na chvilku zavřel oči

a potom se vrátil

k holkám zpátky za pult

prodávat dál.

 

Knihy si můžete objednat zde: 

https://obchod.knihyfryc.cz/product/zapisky-z-garsonky

https://obchod.knihyfryc.cz/product/dedek