Jana Šťastná: Můj táta je spisovatel

Muj táta je spisovatel, ale ve škole to nemám ríkat, mám prý ríkat,
že je prekladatel, nebo že má svobodný povolání. Nevím proc. A taky nevím,
proc nemužu mít normální rodice jako ostatní deti. Táta Pepíka pracuje
v Textilane u stroje, táta Zuzky je pošták a táta Radky je riditel! Ale
já a moje ségra máme doma svobodný povolání; Svobodný povolání asi
spocívá v tom, že když prijdu za tatkou do jeho pokoje, leží na kanapi, oblicej
prikrytý knížkou, a spí; Nekdy se k nemu nakloním a poslouchám, jestli fakt
spí, jestli dejchá; Obcas mi totiž ríká, že ho utrápím k smrti, tak se chci
presvedcit, jestli se to už nestalo, ale naštestí ne. Mám kvuli tomu hrozný
výcitky svedomí, ale nemužu si pomoct. Mezi námi, já zas tolik nezlobím,
jenom chci mít porád nejakou zábavu, hry a tak. Proste me nebaví utírat
prach, utírat nádobí; Ale zpátky do tátova pokoje. Mým tajným snem je
hádejte co; mít taky jednou svobodný povolání! Abych se mohla konecne
porádne vyspat. Ted nemužu, protože musím každý ráno vstávat na rozcvicku,
kterou vede muj tatka v cervenejch trenkách. Je už docela starej, takže
me vždycky prekvapí, že je celkem mrštnej! Trháme jako jabka ze stromu
a dáváme je do košíku a deláme ruzný další cviky. Ale me to vlastne docela
baví, ta rozcvicka. Jenom by mohla zacínat o neco pozdejc, treba v deset
nebo v jedenáct. V léte zase v Hradišti beháme ráno ke stodole a zpátky.
Bosy! A pak se musíme se ségrou mejt ve strašne ledový vode. Táta nám
ríká, že musíme bejt sasotný. Clovek má bejt sasotnej, prej se mu to bude
hodit v živote. Doufám, že i pri tom svobodným povolání.

Slyšela jsem tátu, jak nekomu ríká, že pracuje jen dve hodiny denne.
Podle me je to blbost, pracuje maximálne hodinu a pul, víc nemuže stihnout:
ráno rozcvicka, pak mne a ségre delá snídani (teda strídá se s mamkou,
ale ta je nekdy na dlouhejch zájezdech s divadlem, takže není ráno doma)
a taky nám pripravuje svacinu do školy. Když v poledne prijdu domu, táta
obvykle varí obed a bytem zní Žlutá ponorka nebo Roulinkstouns. Na velkým
zeleným magnetáku se tocí dva velký kotouce s hnedým páskem, vypadají
jako dve veliký oci nákýho predpotopního zvírete. Když jsem všetecná
a zkouším pásek odmotávat a pak zase namotávat a náhodou se pretrhne,
tatka se zlobí a slepuje pásek izolepou. Nekdy si pouští kántry. Líbí se mi,
když u nás hraje veselá muzika, nejradši mám písnicky Džesi Džejms chlapík
byl nebo Džon Hardy to byl malej chudinka.
Soutež pro ctenáre:
Táta k obedu varí:
a) rajskou
b) škubánky
c) rejži
Vyhrávají všichni, varí vetšinou jedno z techhle jídel.
Jednou prišla ségra v poledne ze školy, sedla si ke stolu a rekla: Tak
to sem nahod! A táta se vubec nezlobil. Náš tatka se moc nezlobí, jenom
jednou me serezal páskem, myslím nejaký prušvih ve škole. Ale asi to bylo
spravedlivý, takže jsem na to už skoro zapomnela.
Odpoledne chodíme ven, do prírody. Táta s mámou si totiž potrpí
na dostatek cerstvýho vzduchu, takže se u nás porád vetrá a taky se porád
chodí ven. Za každýho pocasí. Nejsme z cukru. Když je hezky, vezmeme si
kocárky, panenky, nádobícko a další duležitý veci a jdeme si nekam do prírody
hrát. Bud k lomu nebo na zarostlý terásky u naší školy. Tam si se ségrou
hrajeme na domácnost, varíme z písku a prachu rajskou, škubánky nebo rejži
a táta neco tuká do stroje. Má malý kufríkový psací stroj, sedí na dece, píše,
a tomu ríká práce! Je tak zabranej do svejch myšlenek, že si nekdy ani nevšimne,
když ségru štípnu nebo bouchnu. Ale není to bez duvodu! Vetšinou
je to proto, že si nechce hrát tak, jak chci já. Když si toho ale táta všimne, je
trochu zle. Rekne, že mám špatnou povahu. Snažím se mít povahu lepší, ale
je to problém. Ani nevím, kde tu povahu porádne mám.
O víkendech jezdíme na výlety. Výlety jsou fakt dobrý, potíž je v tom,
že vždycky na vlak nebo na autobus bežíme na poslední chvíli! A vstáváme
zase brzo. Když se se ségrou probudíme, je už ruch v byte v plným proudu.
V kuchyni se balí svaciny, varí se caj, všude se válí batohy, kratasy, šátky
na hlavu. Nespravedlnost! Všechny deti chodí bud bez cepice, nebo v horším
prípade v cepici. My se ségrou nosíme šátecky! A vetšinou je to takhle:
Jano! Vem si ten hezkej šátecek! Alenka už ho pekne má! Vypadáme jak babky
chnapky. Ale bez šátecku by to u nás nešlo!

Takže, ackoli se zacínáme vypravovat treba už dve hodiny pred odjezdem,
nakonec na nádraží všichni bežíme. Jak jsem si všimla, ostatní lidi
na nádraží vetšinou jedou autobusem nebo tramvají, my ale musíme jít pešky!
A to je pekná otrava. Dojdu, vlastne dobehnu na nádraží a už jsem unavená.
Nekdy je to tak, že bežíme se ségrou napred a máme úkol! V prípade,
že by naši vlak/autobus nestíhali, musíme ridicovi ríct: Prosím vás, pockejte,
ješte za náma beží nejaký cizinci. Ti cizinci, to jsou jako mí rodice. Umí
mluvit anglicky a francouzsky, tak asi proto; To prej na ridice platí. No nevím,
je fakt, že žádný cizince v Liberci nepotkáváme, ani nikde jinde. Vlastne
skoro ani nevím, jak takový cizinec vlastne vypadá. Jedine vím, jak vypadaj
Kubánci, Kubánci totiž pracujou dole v Textilane.
Nakonec teda sedíme celý urícený ve vlaku nebo v autobuse a jedeme!
Máme na sobe starý veci, co se mužou ušpinit, na nohou pionýrky
a na hlavách samozrejme šátecky, batohy s duležitejma vecma (s malýma
panenkama, nádobíckem a tak), naši vezou spoustu jídla a nekdy kotlík. Jedeme
bud do Písecáku nebo na Kamenici nebo do Lužního dolu, nekdy jdeme
do údolí Harcovského potoka nebo do Zatopenáku. V Zatopenáku máme
se Šmídákama loupežnickou jeskyni. Jednou jsme taky byli v Japonsku, ale
to byste asi nepochopili, jeli jsme na malírskej výlet; malovali jsme barevnejma
krídama na bridlice v nejakým lese. Jednou jsme zase byli v lese v Jizerkách
pod Královkou, byla tam krásná, mekká, svetle zelená tráva a bylo
to tam moc hezký, slunícko hrálo, ségra byla ješte v kocárku. Ale bylo to tam
strašne nebezpecný. Protože nás tam ohrožoval obrovskej sršán. Tatka byl
statecnej, snažil se ho odehnat a máchal kolem sebe hnedým sandálem. Jak
to dopadlo, si už nepamatuju.
Výlety jsou dobrý, táta s náma rádí nebo hrajeme ruzný hry, nejradši
mám na Myslivce a zvírátka. To si udeláme nekde pod smrckem nebo u kamene
doupe a prebíháme se navštevovat s ostatníma zvírátkama, který si
taky nekde udelaly doupata, a mezi tím prebíháním se nás Myslivec (táta
nebo pan Nevrlý, to když jdeme na výlet s rodinou Nevrlých) snaží zastrelit
tenisákem. Nebo rádíme jenom my dve se ségrou a táta píše na tom kufríkovým
stroji, casto ho nosí s sebou v batohu. Taky si furt neco píše do malýho
oranžovýho notýsku svým malinkým tiskavým písmem.
Mamka s náma nerádí, ale kultivuje nás. To je prej duležitý. Abychom
nerostly jak dríví v lese. A taky kdyby treba Alenu! pozval princ Cárls
na obed, aby se umela dobre chovat, asi aby jedla lžící, neolizovala nuž a tak.
K nekterýmu jídlu treba nesmíme obycejnskou housku kousat ale ulamovat.
Kultivovat asi taky znamená, že musíme nosit ty šátecky. Máma ho
taky nosí, ale na rozdíl od nás vypadá jako Francouzka. Já a ségra a táta
vypadáme trochu jako špindírové, zvlášt, když se vracíme z výletu domu.
Vracíme se pres mesto a potkáváme lidi, co jdou z nedelní vycházky. Holcicky
mají bílý puncocháce a kabelky. Proc nekdy nemužeme taky jít na nedelní
vycházku jako ostatní? Všichni vypadaj mnohem kultivovanejc než my. Já
vetšinou už nemužu, jsem unavená, takže se vlecu vzádu a fnukám. Nespravedlnost!
Táta nese moji mladší ségru na koni!

Nedostupné nedelní vycházky ale nejsou nic proti tomu, že nemužeme
do prvomájovýho pruvodu! Místo toho jdeme zase na výlet do lesa.
Ale já vím, co je to pruvod, je to hudba, balónky, mávátka, alergický vozy,
holubice a ruzný hesla o míru, malovali jsme to ve škole. Já jsem do pruvodu
jít chtela, ale máma s tátou byli proti. Myslím si, že aspon jednou bysme
do pruvodu jít mohli. Až budu velká, tak se svejma detma urcite do pruvodu
chodit budu, jako všichni normální lidi.
Jak už jsem ríkala, nekdy chodíme na výlety s rodinou Nevrlých. Mají
tri deti, taky chodí na výlety ve starejch vecech, který se mužou ušpinit, ale
nemusí nosit šátecky, a tím pádem vypadají o dost líp. Pan Nevrlý je prírodovedec
fousatý a paní Nevrlá je krásná. Má krásný vlasy a namalovaný
oci a vypadá taky jako Francouzka. Jednou jsme nad tunelem u Kryštofáku
našli mrtvou lišku. Nesmeli jsme na ni sahat.
A Nevrlí mají televizi!!! Táta se kvuli tomu panu doktorovi (tak mu
nekdy ríká) smeje, ale já se nesmeju! Já myslím, že pan Nevrlý je hodný,
když koupil svým detem televizi. Vždycky na Štedrý den s nima chodíme
v Lidákách do lesa pro vánocní stromecek. Pan Nevrlý má totiž od svýho
známýho hajnýho povolení a muže si proto vánocní stromek v lese uríznout!
My povolení nemáme, ale spoléháme na to, že nás v lese nikdo nechytí,
a až pujdeme s naším stromeckem pres mesto (Nevrlí bydlí hned u toho
lesa), budeme mít to jejich povolení, takže všechno bude ou kej.
Ale zpátky k tý televizi. Ráno vycházíme po snídani, tak kolem deváté,
ve tri ctvrte na deset jsme u Nevrlých, ale pacicky, tak ríkají Nevrlí detem,
ješte musí dokoukat televizní pohádku Pyšná princezna. Vždycky se se ségrou
hrozne tešíme, že uvidíme aspon kus týhle krásný pohádky. Vždycky
prijdeme práve ve chvíli, kdy princezna s princem sjíždejí na kláde takovým
hrozne prudkým tobogánem. Já a moje ségra známe tuhle krásnou pohádku
jen od tý klády dál, nevím, proc nekdy nemužeme vyjít z domu vcas, abysme
tuhle pohádku videly konecne od zacátku?!
Když jsme se ségrou nemocný, nebo když chce mít táta klid na práci,
mužeme si stavet hausbóty. Táta rozloží veliký kanape, na kterým s mámou
spej, a z matrací, dek a malýho stolecku vybuduje kajuty. Dokážeme si pak
na hausbótu hrát klidne celý den. Já a ségra žijeme na hausbótu a kolem nás
je všude, kam jen oko dohlídne, voda a samá voda. Když jsme byli na prázdninách
na Slapech, tak tam lidi bydleli na opravdickejch hausbótech a táta
nám slíbil, že nám jednou taky takovej koupí. Budeme bydlet na hausbótu
a nebudeme muset chodit do školy! Hurá!

Když se vecer koupeme ve vane, abysme ze sebe smyly špínu z celýho
dne, musí táta prijít a delat obliceje. Obliceje se delají tak, že sedíte
u vany na židlicce, hlavu schováte za rucník, a když pak oblicej po chvilce
zase vystrcíte, musíte se tvárit nejak legracne nebo strašlive. Proste deláte
ruzný grimasy. Když si vlezu do vany, vetšinou hned kricím: Tati, pod delat
obliceje! A tatka hnedka príde a delá na me a na ségru strašne dobrý obliceje.
To bude urcite tím, že má to svobodný povolání, myslím. K veceri máme
vetšinou porydž a pak už musíme do postele.
Obvykle nám tatka pred spaním vypráví nejakou pohádku na dobrou
noc. Nejradši mám tu O zlé koze. Slyšela jsem ji snad stokrát. Tatka se nekdy
snaží trochu zmenit dej, ale to já nechci. A taky u toho vyprávení nekdy
usne. To nechápu, já usnout nemužu. A taky nám vypráví príbehy na pokracování
o Sasovi. Sasa je kluk od nás z domu, kterej chodí k tátovi do oddílu
a delá prej hrozný vylomeniny. Až budeme vetší, taky budeme chodit
do oddílu a jezdit na tábory a tak. To bude dobrodružství a na to já se teším.
Nekdy nám tatka pred spaním cte, moje oblíbená knížka jsou Tuneláci. Je to
o takovejch jako lidech, co bydlí zrovna v tech tunelech, kterýma jezdíme
na výlety do Kryštofáku.
Když pak konecne usínám, slyším z tátova pokoje, jak buší prstama
do kláves psacího stroje. Táta píše strašne rychle a hlasite. A všema prstama
najednou. A dokáže psát i poslepu! Nekdy to taky zkouším, ale vetšinou
zmácknu víc klapek naráz, kladívka se hned zamotají a zaseknou do cernýho
válce a táta musí prijít a uvolnit je. Muj táta píše na psacím stroji skoro každej
vecer. Ale pres den nedelá nic! Aspon já ho nevidela. To je to svobodné
povolááááááánííí!

Miloš Zapletal dole uprostřed.


Vyšlo v knize ZET - Miloš Zapletal - Pět životů.
Editor: Ivo Jirásek
Vydavatel: Univerzita Palackého v Olomouci, Edice Gymnasion, 2010

(Doplnená a upravená verze textu Sekyra, M., & Cvrcek, V. (Eds.)
(2010). Zet. Liberec: Krajská vedecká knihovna