(O koncertu pro Karla Diepolda)
Drobně pršelo, vozovka vypadala suchá, ale zničehonic se pár desítek metrů před námi objevila hustá, téměř neprostupná hradba padající vody. Skoro to vypadalo, že tohle nemůžeme projet, ani když pojedeme krokem, jenže my spěchali do Liberce. Za chvíli tam měl začít koncert, na němž budeme s Vladimírem Mertou a Petrem Linhartem zpívat a vzpomínat na Karla Diepolda. Dešťová hradba nás nakonec zdržela jen chvilku. Pak jsme znovu nabrali rychlost, jako by se nic nestalo.
Myslel jsem na Karla, který teď najednou umřel, ačkoli mu bylo jen devětapadesát a nikdy si na nic nestěžoval. Vynořila se mi z paměti první sloka jeho písně O zatmění:
Zhaslo slunce a všichni dobří andělé
Letí k dětem, co se bojí tmy
Nejsou vidět hvězdy ani světlo v kostele
Ale já věřím, že ještě jsme tu my.
My tu jsme, ale Karel už odešel, říkám si. Člověk, který na prknech tohoto světa vyzpívával skoro čtyřicet let svá nenápadná poetická poselství o hledání víry a naděje, ale nevydal ani jedno písňové album. Když jsem se ho na to před patnácti lety v rozhlasovém interview ptal, odpověděl: „Nejsem chrlič písní, a tak cítím, že když je vydám, mělo by to být co nejhezčí, abych z toho měl dobrý pocit, že jsem udělal maximum.“ Nespěchal ani se psaním nových písní. Když se mu narodila dcera, začal pro ni psát ukolébavku, ale dokončil ji, až když vyrostla...
Od samého počátku existence volného sdružení Osamělí písničkáři se zúčastňoval našich koncertů a jako jediný na nich hrával většinou stejné písničky. U kohokoli jiného by to vadilo, u Karla Diepolda ne. Možná proto, že zpíval o naději, a té není nikdy dost. Když jsem mu řekl, že jeho písničky považuji za optimistické, poznamenal, že to je dobře, že si to myslí taky, ačkoli mu skoro všichni říkají, že jsou smutné. Možná ten dojem vyplýval z toho, že neopomíjel žádnou z chorob tohoto světa, ale přesto se nevzdával svých životních hodnot a morálních postojů:
Jen žádný čáry, chce to jen trochu soucitu
Trochu pokory i sebevědomí
Zkus tiše poprosit a dočkáme se úsvitu
Já vážně věřím, že máme svědomí.
V libereckém Fryčově knihkupectví bylo narváno. Vladimír Merta vzpomínal na návštěvy u Diepoldů po koncertech, Petr Linhart připomněl Karlovu lásku k nezastřešenému kostelu v Neratově, v němž pravidelně hrával a kde se také ve svých třiatřiceti nechal pokřtít. Při obřadu tehdy spolupracovali jak protestantský kněz Sváťa Karásek, tak i místní katolický farář Josef Suchar. To bylo pro Karla typické. Navíc kostel prý byl tou dobou odsvěcený. „Jen jestli mu to uznaj,“ pravil kdosi žertem.
Já musel přiznat, že jsem nepoznal skromnějšího a nenápadnějšího písničkáře a že se dost těžko vybírá, co bych měl zahrát, aby to vyjádřilo, co cítím. Nakonec jsem zahrál o turniketu, který na nás čeká při cestě do ráje...
I tentokrát se nám podařilo projet tou zdánlivě nepropustnou stěnou jako předtím na silnici. Ale lepší by bylo, kdyby tu Karel mohl být s námi a zazpívat sám:
Možná je neděle a možná už pondělí
Je tolik věcí, co by tě bolely
Je tolik věcí, co by tě zranily
Ze tmy se slétají jak noční motýli.
Obracím peřinu, počítám ovečky
Uvnitř se rozplývám na drobný částečky
Zas padám ze schodů na cestě do sebe
A nemůžu spát
Tak prosím za tebe...
(napsáno pro Týdeník Rozhlas)
