Od stánku v podloubí ke knihkupectví

HISTORIE KNIHKUPECTVÍ A ANTIKVARIÁTU FRYČ

Jaroslav Fryč měl před rokem 1989 razítko v občanském průkazu z tehdejšího Plastimatu, kde pracoval jako programátor-analytik. Skutečně žil a tvořil ale až po nocích, kdy připravoval audiovizuální pořady o kapelách a muzikantech, které socialismus zrovna dvakrát neprotežoval. „Táta měl kamarády na západě, takže měl desky, které tu nebyly k sehnání. Do svých pořadů také na diáky přefocoval obrázky z National
Geographic,“ vzpomíná Martin na dobu, kdy chodil na základní školu. „V jeho pořadech bylo namixováno mluvené slovo, do toho promítal diáky a pouštěl hudbu z cívkového magnetofonu. Měl nějakých dvacet, třicet pořadů, s kterými objížděl republiku. Krásný byl třeba ten o Bobu Dylanovi, Leonardu Cohenovi nebo o U2.“ Jaroslav Fryč se staral, aby nemusel stát ranní ani odpolední frontu na nové knihy. „V knihkupectví u radnice a v Pražské ulici dostávaly obě vedoucí každý čtvrtek jeden litr červeného vína a požadované tituly mně dávaly stranou,“ přiznává dnes. Beztak mezi nimi chyběly tehdy zakázaní autoři, třeba jeho oblíbenec Josef Škvorecký. „Tak ho táta vydal jako samizdat, na fotopapírech. Myslím, že to byl Tankový prapor, který takhle spatřil světlo světa v malé fotokomoře,“ vzpomíná syn Martin na to, jak se otec stal členem Společnosti přátel J. Škvoreckého. „Schůzovalo se, povídalo se o Josefu Škvoreckém, prodávaly se knihy vydané v torontském exilovém nakladatelství ‚68 Publishers,“ přibližuje činnost Společnosti Jaroslav Fryč. „Vydali také gymnaziální sbírky poezie Josefa Škvoreckého Dívka z Chicaga a Nezoufejte, a požádali mě o pomoc s prodejem.“

STÁNEK S KNIHAMI

Rok 1989 změnil životy všech, i rodiny Fryčů. „Táta mě poslal studovat na knihkupce, aniž tušil, že to za půl roku rupne a on se stane prodavačem knih,“ vzpomíná na osudový souběh Martin. Byl v prváku, když otec Jaroslav rozložil u dolního vchodu do areálu LVT svůj stánek s knihami. Ty vůbec první byly ony dvě sbírky básní Josefa Škvoreckého. „Známí mě hecovali, že stojím u stolku jen s pár knihami,“ vzpomíná na úplné začátky Jaroslav Fryč. „Tak jsem objel v Praze knihkupectví, nakoupil pár knih a v Liberci je za stejnou cenu prodával. A to se zase známí ptali, jestli jsem prý někdy slyšel slovo rabat, tedy rozdíl mezi nákupní a prodejní cenou... nebo jsem na to přišel sám? Už nevím.“ Po dobrých knihách byl každopádně po dlouhém kulturním půstu hlad, takže rychle přibývaly další. Jaroslav Fryč se musel rozhodnout, zda opustí zaměstnání v Plastimatu a vkročí na úplně novou podnikatelskou dráhu. „Rozhodl zájem lidí. Byli šťastní, že mohli koupit něco, co dřív ko-
munisté zakazovali,“ vysvětluje Jaroslav. Do začátku mu prý rodiče půjčili třicet tisíc, vlastně je ale ani nepotřeboval. „Třeba Vladimíra Škutiny se prodalo tisíc knih za týden. Na ulici na stolku,“ vypráví knihkupec, který si tehdy začal budovat svou obchodní síť. Takto na něj například vzpomíná i nedávno zesnulý zakladatel vydavatelství Paseka Ladislav Horáček:

„Jednou, když Ivan s Lenkou odešli do práce – to bylo někdy na jaře 1990, protože oni byli zaměstnaný jenom do léta –, já ještě ležel v posteli a asi v půl osmý ráno zvonek u dveří. Byl jsem jen ve slipech, do dvou do tří hodin do rána jsme diskutovali, takže jsem byl ještě úplně mimo, zakopl jsem spacák pod postel, šel jsem ke dveřím, otevřel jsem, a tam stál knihkupec Fryč z Liberce a říkal: „Dobrý den, prosím vás, jsem tady dobře v nakladatelství Paseka?“ To byla
legrace. Shrnul jsem peřiny do kouta, sedl jsem si na postel, Fryče usadil do křesílka, uvařil jsem kávu a Fryč si udělal objednávku. Tím byla zahájená činnost nakladatelství.“

Knihkupectví Fryč už zahájilo, a to prodejem v paláci Dunaj na libereckém Soukenném náměstí. Už v létě toho roku u něj brigádničil a odbýval si praxi syn Martin: „Bylo nesmírně cenné a zajímavé sledovat, jak táta začíná od píky a úplně jinak, a jak se naopak moloch knižního velkoobchodu není schopen změnit a zaniká,“ hodnotí tehdejší změny Martin Fryč, který úspěšnou firmu dnes vede a vlastní. „Jako sklad knih dlouho sloužila tátova pracovna v bytě na Lesní. Pamatuji se, jak měl za svou Škodou 125 zapřažený obrovský plechový vozík s víceméně vodotěsným víkem, tam nacpal knihy a přivezl to sem. Až později jsme si koupili dodávku. A přemýšleli jsme o každé cestě, jestli se vyplatí jet do Prahy jedenkrát týdně nebo jednou za čtrnáct dní, mu seli jsme totiž mít za sebe náhradu na stánek.“ Martin Fryč se neubrání srovnání s knihami přehlcenou současností. Konkurence distribučních společností je prý taková, že požadovanou knihu má knihkupec do čtyřiadvaceti hodin. Na druhou stranu je obtížnější knihy prodat: „Úspěšné knihy se tehdy prodaly stovky až tisíce, dnes jde o desítky až stovky, což je dáno i větší konkurencí mezi knihkupci. Táta začal brzy, takže byl prvním soukromým knihkupcem v Liberci.“ To ovšem samo o sobě úspěch nezaručuje. Podle syna měl Jaroslav Fryč obrovský přehled o literatuře a přitom správný instinkt. Bestsellery té doby byly například už zmiňovaný Tankový prapor, knihy Vladimíra Škutiny, Černí baroni, knihy Václava Havla... „Ale také Věčná Ambra měla velký úspěch,“ doplňuje Jaroslav Fryč.

STĚHOVÁNÍ DO PRAŽSKÉ

V Dunaji, kde musel první liberecký knihkupec ctít otevírací dobu prodejny potravin od šesti ráno do pozdního večera, ušetřil první peníze, které použil v takzvané malé privatizaci. Dnes zabírá Knihkupectví a antikvariát Fryč tři poschodí a téměř 750m2 prodejní plochy v domě v Pražské ulici, najde se tu místo i pro internetovou kavárnu. V listopadu 1991 se ale Fryčovi i se svými knihami stěhovali do dvou malých místností propojených úzkou chodbičkou. Dříve tam sídlilo výrobní družstvo Obnova, zkrátka opravna bot a punčoch. „Táta v rámci takzvané malé privatizace vyhrál aukci na pronájem prodejních prostor po Obnově,“ vysvětluje Martin Fryč. „Zpočátku jsme knihy rovnali do regálů, které byly určeny na skladování bot. Pamatuji se, že ještě o pár let později jsme hledali odbyt na ševcovské stroje, které tam zbyly.“ Majitel nového knihkupectví musel provést řadu stavebních úprav a proměnit dům č. p. 137 k nepoznání: kromě zmíněných malých místností, které byly probourány a spojeny, bylo přestavěno také první patro. Původně v něm byly kanceláře a chodilo se do něj přes dvůr. Jaroslav Fryč se musel v té době hodně zadlužit, aby měl na odkup domu a jeho přestavbu. „Navíc to vyšlo úplně blbě na stejný rok, kdy se rozkopala celá Pražská ulice kvůli opravám sítí a kanalizace,“ říká Martin Fryč o roce, který byl pro knihkupectví jedním z prubířských. Měl číslo 1995. Bouřlivá devadesátá léta přinesla Jaroslavu Fryčovi jednu velkou šanci, kterou naštěstí pro liberecké čtenáře využil. V té době totiž končil n. p. Kniha a Knižní velkoobchod, a tak bylo možné „za hubičku“ koupit řadu kvalitních titulů, vydaných v osmdesátých letech. „Vzali jsme tenkrát náklaďák a přivezli to sem. Například krásná kniha Josefa Vágnera Afrika-ráj a peklo zvířat stála pouhých čtyřicet korun,“ vypráví Martin Fryč o době, která přinesla mimo jiné vznik řetězce Levné knihy. „Kdyby táta byl jiný typ podnikatele, založil by Levné knihy on,“ je přesvědčen Martin. „Jenomže my jsme chtěli víc prodávat knihy než vydělávat peníze.“ Místo správy výdělečného řetězce tak zůstali Jaroslav Fryč a jeho syn Martin věrní zákazníkům z Liberecka a okolí.

BYL TO TEN SLAVNÝ DEN, KDY K NÁM BYL PŘIVEDEN...

Internet. Druhá polovina devadesátých let se nesla ve znamení nástupu internetu a knihkupectví u toho nesmělo chybět. Fryčovi otevřeli v prvním patře internetovou kavárnu: „To bylo slavné období,“ směje se nad internetovým dávnověkem Martin. „Měli jsme tu deset počítačů a otevřeno bylo do deseti do večera.“ Obchod v Pražské ulici se pomalu a jistě stával malým centrem libereckého kulturního vesmíru, v němž se – kromě zajímavých lidí – setkávaly výdobytky počítačového věku (včetně e-shopu) s vůní starých knih. Přestože ho od toho kolegové knihkupci zrazovali, Jaroslav Fryč si otevřel i antikvariát. „Když si někdo koupí starou knihu, nekoupí si už novou, což se opravdu občas stává,“ vysvětluje Martin, proč je spojení knihkupectví s antikvariátem trochu odvážné. „Ale celkově je to spíš symbióza než konkurence.“
O antikvariátu přemýšlel jeho otec vlastně od začátku. „Už od šedesátých let jsem stejně jako můj tatínek procházel antikvariáty,“ vysvětluje Jaroslav Fryč, kde se zrodil jeho zájem o staré knihy.
Větší pestrost výběru oceňují hlavně čtenáři, vždyť je to radost, mít tolik knih takhle hezky na hromadě pohromadě. „Dvě třetiny knih jsou v depozitáři nebo zadané na e-shopu,“ vyvádí z rozšířeného omylu Martin a přibližuje svět antikvariátníka: „Zatímco knihkupectví je vázáno na posledních deset let, v antikvariátu máme nejstarší knihu někdy ze sedmnáctého století. Zasahuje sem zvláštní svět sběratelství. Tak třeba v jednu dobu byl v Japonsku obrovský zájem o českou dětskou knihu. Jezdili sem skupinky Japonců a my jsme prodali celé banánové krabice těchto knih. Zákazníkům nevadilo udělat si z Prahy zajížďku do Liberce.“ U začátků antikvariátu, který dnes s několika desítkami tisíc knih patří k největším u nás, byli lidé, kteří v současnosti tvoří špičku oboru. Třeba Tomáš Sanetrník, který zůstal Liberci věrný, nebo Jiří Weiss, jenž má antikvariát v Uherském Hradišti. Nebo Tomáš Lazar, který se stal významným slovenským antikvářem. „To byla velká náhoda. Přijel jsem jednou v noci autobusem z Prahy a dva studenty jsem svezl na kolej. Domluvili jsme se, že tu nastoupí jako brigádníci. A jeden z nich byl Tomáš Lazar,“ říká Martin a věří, že tehdejší „kluky“ prostředí rodinného antikvariátu nadchlo a motivovalo.

POHÁDKA S DOBRÝM KONCEM

Aby toho nebylo málo, už téměř od začátku provozuje knihkupectví kulturu i naživo. Řeč je o pravidelných nedělních pohádkách pro děti a autorských večerech pro dospělé. Obojí se za ty roky stalo
fenoménem. Počátek to má v letech, kdy ještě knihkupectví neexistovalo a Jaroslav Fryč pod hlavičkou Okresního kulturního střediska dělal... vlastně to samé: představoval zajímavé a podnětné lidi. „Trochu v tom je i pocit, že jsme kulturní buditelé,“ přibližuje Martin, který po otci organizaci kulturních večerů postupně převzal. „Když člověk pozná zajímavého autora či knihu, tak je chce nějak dostat k lidem. Také tím chceme udělat radost stálým zákazníkům a přilákat nové.“ O svém otci, který krásnou tradici založil, Martin Fryč říká: „Autorské večery dělal rád, ale pohádky měl vyloženě zamilované. Pomáhal lidem z kabátů, na ulici rozdával letáčky...“

Jaroslav Fryč přiznává, že pokud byla v neděli pohádka, byly tržby vyšší. To byl ale spíš důsledek, prvotní popud byl jiný: „Chtěl jsem, aby sem lidé chodili. Také jsem měl malého syna a v neděli pro děti v centru nic nebylo. Asi ani mimo centrum.“ Vybrat nejpovedenější nebo nejúspěšnější večer je prý nemožné – všechny jsou buď příjemné nebo velmi příjemné. Přesto si Martin na jeden vzpomíná: „Nezapomenu, jak jsme u pana Horníčka vybírali u něj doma koláže na výstavu. Dali jsme si společně sklenku a byla radost zjistit, jak je milý a skromný. Kdyby se lidé ptali, proč se zabývat knihami a kulturou, tak toto by byla jedna z odpovědí: formuje vás to dobrým směrem.“

Jaroslavu a Martinu Fryčovým se podařilo už asi napevno vrůst do ne
vždy dobře zalévané zahrádky liberecké kultury. Museli ale zůstat také úspěšnými obchodníky, což nebylo vždy jednoduché. Když totiž přijde krize, knihy jsou zbytné. V roce 2013 se zdálo, že pokles tržeb nikdy neskončí. „Táta se bál, že to bude muset zavřít,“ vzpomíná Martin na těžkou dobu, na konci které od otce firmu odkoupil. „Takže mě přemlouval, abych to po něm nebral. Bál se, že nás převálcuje konkurence e-shopů, že lidi přestanou číst a že budou jenom elektronické knihy.“ Nic z toho se nakonec nestalo, ale Jaroslav Fryč se na začátku roku 2014 rozhodl, že přišel čas trochu si oddychnout. Martin se stal majitelem nejprve antikvariátu, pak i knihkupectví. „Z táty je teď spokojený aktivní důchodce. Patří mu ten dům v Pražské, tak se o něj trochu stará. Občas spolu něco probereme, chci slyšet jeho názor,“ říká muž, který převzal štafetu. A jak ho hodnotí otec – zakladatel? „Jsem moc spokojen a držím mu palce. Vždy, když něco potřebuje, tak ví, kde mě najít,“ říká legendární knihkupec Jaroslav Fryč.

VŠECHNY TO BAVÍ

Knihkupectví a antikvariát Fryč vzkvétá. Bez nadsázky tu seženete všechno, pro knihomoly je to takový jejich chrám.

I nadále můžete přijít do internetové kavárny a každou neděli na hranou pohádku. V rámci kulturních akcí, jichž je i několik do týdne, se v prvním patře knihkupectví v Pražské ulici střídají přednášky vědců, literární večery i hudební večírky. Žije to tu a lidi to baví. Baví to Martina Fryče, byť je to vlastně
práce navíc: „Motivuje mě žít s městem, ve kterém jsem se narodil a také podnikám,“ říká na vysvětlenou.

Text Jana Patková, foto Jan Škvára. Článek v čtvrtletníku Véčko, léto 2017 (u nás v prodeji)

Čtěte a poslouchejte dál...

Táta si stoupl do průchodu a prodával Škvoreckého

S knihami žijeme asi víc než zaměstnanci kdejakého řetězce,“ říká Martin Fryč, který po svém otci vede v Liberci populární obchod. V něm i na přilehlé ulici dává prostor také hudbě, autorským čtením nebo výstavám. Do Vizitky ho pozval David Hamr. Český rozhlas Vltava, pořad Vizitka

ODKAZ

Střídání generací

Otřepané přísloví praví, že jablko nepadá daleko od stromu. A v centru Liberce to rozhodně platí. Dnes již proslulé Knihkupectví a antikvariát Fryč v Pražské ulici mění majitele. Známý knihkupec Jaroslav Fryč předává pomyslné žezlo svému synu Martinovi.

ODKAZ