RECENZE: Čarostřelec

Rychlý, až zbrklý Čarostřelec

Štěpán Kučera
recenze
zdroje obrázku: https://www.mujrozhlas.cz
 
V dostavníku jedoucím do Jizerských hor se potkají bývalý jezuita Vilém a poněkud tajemný doktor Šulc – společně se pak mezi místními horaly dají do pátrání po zločinech, mezi nimiž nechybí svatokrádež, vraždy či pašeráctví. To je výchozí situace románu Jana Horníčka Čarostřelec, vítěze loňské Literární ceny Knižního klubu.
Jméno Vilém dá vzpomenout na Viléma z Baskervillu, františkánského detektiva z románu Umberta Eca Jméno růže (ačkoli svojí náturou se Vilém z Čarostřelce blíží spíš Baskervillovu mladému pomocníku Adsonovi z Melku); doktor Šulc zase svým rozverným zjevem a bojovým umem připomene stejnojmenného doktora Schultze z filmového westernu Quentina Tarantina Nespoutaný Django. Těžko říct, jestli jsou oba odkazy záměrné, rozhodně však Jan Horníček z bohatého odkazu historické detektivky i westernu čerpá.
Čarostřelci bývá vyčítáno svévolné nakládání s dějinnými reáliemi – k nejočividnějším „změnám“ patří, že románoví horalé jezdí na lyžích, které se ovšem ve skutečnosti do Jizerských hor dostanou až zhruba za sto let. Když si ale vypomůžeme poukazem na zmíněného Quentina Tarantina, který rád přetváří historickou realitu a „napravuje“ ji, můžeme tvrzení románového doktora Šulce, že „do Jizerských hor zavlekli lyže za třicetileté války Švédové“, přijmout jako autorův způsob vytváření literárního světa, v němž platí jeho vlastní pravidla.
Zůstaneme-li však ještě u srovnání se slavnými tvůrci, nemůžeme přehlédnout podstatný rozdíl. Umberto Eco píše otevřené dílo mnoha vrstev, Quentin Tarantino „vylepšuje“ historii s jasným autorským záměrem. Jan Horníček je zřejmě tak jako oni milovníkem „nízkého“ umění, na rozdíl od nich – nebo na rozdíl od Michala Ajvaze či Petra Stančíka, abychom použili příhodnějšího srovnání se současnou českou literaturou – však „brakové“ vzorce spíš opakuje, než aby je rozvíjel do vlastní svébytné poetiky.
Čarostřelec tak obsahuje to, co čtenář od dobrodružného románu čeká – přestřelky, souboje, divoké noční honičky i zpěněné koně –, ale ne o mnoho víc. Sympatickým oživením je pasáž, v níž Vilém sám reflektuje děj románu, jako by chtěl s předstihem vyrazit kordy z rukou literárním kritikům: „Zbývá mi jen smířit se s tím, že opat a zednáři a pašeráci dřeva, že to všechno jen odvádí pozornost od hlavní dějové linky. Že celou tu noc, která se počíná vloupáním do kláštera, pokračuje návštěvou tajné lóže a šermířským soubojem a končí zašíváním vašeho ramena, že celou tu noc by bylo možné z příběhu o Čarostřelci vyškrtnout.“
Zároveň však v Čarostřelci postavy vedou dlouhé neironické monology, v nichž čtenářům podávají výklad o společensko-politických souvislostech či vlastním životě, a to často ve vypjatých chvílích, kdy bývají lidé obyčejně radši zticha (při nočním vloupání do pokoje zrádného, nebezpečného barona se Vilém obšírně rozvypráví o svém vztahu k šermu a šachům, později zas dopadený lotr s čerstvě vyraženými zuby a krvavou pěnou u úst vede dvě stránky dlouhou samomluvu o svých názorech na církev či sociální spravedlnost).
Prostředí krutých a temných pohraničních hor autor využívá jako přitažlivou kulisu, tak jako tvůrci televizních krimiseriálů využívají prostředí dnešních Sudet. Ze skutečných pověstí o čarostřelcích z Velké Jizery, jak je v současném podání známe třeba z Knihy o Jizerských horách Miloslava Nevrlého, Jan Horníček zachová v podstatě jen jméno rodu Tapperů a rituál odlévání zázračných kulí.
Jan Horníček má cit pro líčení krajiny, dokáže podmanivě vyvolat patřičnou atmosféru („Bouře se blížila, už bylo slyšet rachocení kopyt. Na hřbetě jí seděl ďábel a práskal bičem.“). Vypráví svižně, nenechá čtenáře vydechnout (tím místy až překotným tempem se blíží Danu Brownovi), jen když se román chýlí ke konci a je nutné příběh dovést k závěrečnému vyvrcholení, působí zbrklost jednání postav skoro parodicky. Knížka by si zasloužila pečlivější, ráznější redakci, která by odstranila neústrojnosti a posílila to dobré z autorova psaní.
Vítězem Literární ceny Knižního klubu – a literární událostí přinejmenším v severočeských knihkupectvích – se tedy stal dobrodružný román. Lze k němu mít různé výhrady, ale nám, kteří máme dobrodružné romány rádi, se při představě dostavníku řítícího se sněžnou nocí, v němž dva detektivové uhánějí vstříc tajemství, stejně rozbuší srdce. „Rozeseněžilo se, tma se pomalu kradla mezi pokřivenými habry a jen dvě čadící lampy na kozlíku se zařezávaly do houstnoucího šera. V holých korunách skučel vítr a chřestil omrzlými haluzemi jako kostmi kostlivec.“
 

Jan Horníček: Čarostřelec (Knižní klub, 2020)

odkaz do eshopu:

Psáno pro Světlik; rubrika SVĚTonázory

autor recenze je členem Libereckého autorkého kruhu

www.facebook.com/spolekLAK

Kde nás najdete

Pražská 14

Liberec 1

460 01

 

 

 

 


 

 

Otevírací doba

OBVYKLÁ OTEVÍRACÍ DOBA

Po–Pá: 900–1800

So: 900–1800

Ne: 1400–1800

VÝDEJNA VSTUPENEK

JE O VÍKENDU UZAVŘENA!

 

Kontaktujte nás

Knihkupectví 

Tel: +420 485 105 243 

Email: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Antikvariát

Tel: +420 485 105 755

Email: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

 


Jeden dům, deset zákoutí, desetitisíce knih. . .